Asertivita vs. agresivita — najděte správnou hranici
Není potřeba být nepříjemný, aby vás lidi brali vážně. Naučíme vás rozdíl a jak správně komunikovat bez agrese.
Jak rozpoznat, že vám chybí sebevědomí
Pět signálů, kterých si všimnutí u sebe, když mluvíte v týmu nebo při jednáních. A proč to není vaše chyba.
Nízké sebevědomí není o tom, že nejste dost dobrý. To není pravda. Je to o tom, jak se na sebe díváte a jak si myslíte, že na vás vidí ostatní. Rozdíl je enormní.
Pozoroval jsem to během čtrnácti let lektorské práce: Lidé s nízkým sebevědomím nejčastěji sami sebe brzdí. Nemluví na jednáních, i když mají co říci. Nejdřív se porad, než něco řeknou. Zvlášť v týmech, kde je někdo hlasitější nebo více etablovaný.
Dobra zpráva: Není to osobnostní rys, který by se nedal změnit. Je to习习慣 (návyk), kterou si můžete přeučit. A znám přesně jak.
Signál č. 1: Hlas se vám ztrácí na konci věty
Všimli jste si toho u sebe? Začínáte větu sebevědomě, ale na konci ji prakticky šeptem skončíte. To se děje, když si nejste jistí, zda to, co říkáte, má cenu.
Druhé lidi to podvědomě cítí. Váš hlas je signál. Když zaniká, vypadá to, že si nejste jistí ani vy. A pak ostatní nevědí, zda mají poslouchat vážně.
Co se děje fyzicky: Vdechujete si málo vzduchu. Neudrží vám hlas do konce věty. Nebo přestaňte tlak na hlasivky, protože si myslíte, že už byste měli být hotovi.
Řešení je jednodušší, než si myslíte. Učíme to na workshopu: Vědomě si hlídejte poslední tři slova věty. Udržujte stejný tón, stejnou hlasitost. Vypadá to malé, ale rozdíl je obrovský.
Signál č. 2: Mluvíte pomalu a často se zastavujete
Pokud máte nízké sebevědomí, mozek pracuje na úkor řeči. Místo aby prostě mluvily slova, přemýšlíte: “Bude to v pořádku? Nebudu znít hloupě? Co si o tom pomyslí?”
Toto vnitřní komentování vás brzdí. Věty se vám táhnou. Dělujete pauzy, které nejsou přirozené. Hledáte slova, která vlastně znáte.
Je to jako když řídíte autem a máte nohu na brzdě. Pořád připraveni zastavit, jen když bude potřeba. Ale to vás únavuje a ostatní to vidí.
Řešení: Chce to cvičení. Chcete vědomě mluvit rychleji — ne jako robot, ale přirozeně. Když začnete mluvit se stejnou rychlostí jako v běžné konverzaci se přátelem, ostatní vás vnímají jako sebevědomější. To není klamavost. To je přirozená komunikace.
Poznámka k obsahu
Tento článek je edukační materiál zaměřený na seznámení s příznaky nízkého sebevědomí a základními techniky pro jejich rozpoznání. Není to náhrada za profesionální psychologickou pomoc. Pokud vám nízké sebevědomí výrazně ovlivňuje kvalitu života, doporučujeme konzultaci s psychologem nebo kouačem specialistou v této oblasti.
Signál č. 3: Omlouvání se za své myšlenky
Slyšeli jste to už na sobě? “Snad se nepletu, ale…” nebo “To je asi blbá myšlenka, ale…”
Když si nejste jistí svou hodnotou, začínáte mluvit s omluveným tónem. Jako byste prosili o svolení. To vás staví do podřadné pozice hned na začátku.
Zajímavé je, že když si všimnete tohoto vzoru, můžete ho hned přestat používat. Zkuste říci věc bez omluvy. Bez “snad”, bez “ale”, bez “promiňte za blbou myšlenku”. Jen věc. Jen fakta nebo názor.
Mnohdy zjistíte, že to, co jste říkali s obavou, byla zcela validní myšlenka. Jen jste v ní sami nevěřili.
Signál č. 4 a 5: Tělový jazyk vás prozrazuje
Dvě poslední věci, které pozoruju u lidí s nízkým sebevědomím. První: Nepodíváte se druhému do očí při hovoru. Koukat dolů, stranou, všude jen ne do očí. To vypadá, že si nejste jistí.
Druhá věc: Zabíráte málo místa. Sedíte si “malí”, skrčeni. Nebo stojíte s rameny vzad. Fyzicky se snažíte zmizet. A tím pádem ostatní vás fyzicky vidí jako méně přítomného, méně důležitého.
To není psychologie, to je biologie. Jak stojíte, jak se pohybujete — to ovlivňuje, jak se cítíte. Opačně to funguje taky. Pokud se postavíte sebevědomě, cítíte se sebevědoměji. Není to lež, je to věda.
Na workshopu se na toto zaměřujeme cíleně. Učíme vás, jak stát, jak sedět, jak se dívat. Nemusíte být falešný. Stačí vědět, co funguje.
Změna začíná s vědomím
Pokud se v některém z těchto signálů poznáte, není to vaše chyba. Je to vzor, který jste si vytvořili, obvykle už v dětství nebo v nějaké traumatické situaci. Ale — a to je důležité — není to vaše příslušnost. To se dá změnit.
Prvním krokem je vědomost. Teď už víte, na co se mít při pozoru. Druhým krokem je cvičení. Praktika. Malé změny v tom, jak mluvíte, jak se pohybujete, jak se na sebe díváte.
Během 14 let jsem viděl stovky lidí, kteří si mysleli, že jsou k sebevědomí bez nadějí. A pak, po pár týdnech cvičení, se stali úplně jinou verzí sebe. Ne falešnou. Prostě autentickou verzi sebe, která věří, že má co říci.
Můžete to být vy taky.